Nedávno jsem na sociálních sítích sdílel náš aktuální rodinný experiment: Našemu synovi (necelých 6 let) jsme začali dávat pravidelné kapesné 400 Kč měsíčně. A přidali jsme k tomu jedno zásadní pravidlo – pokud z této částky za celý měsíc nic neutratí, připíšeme mu „úrok“ 50 Kč navíc.
To, co následovalo v komentářích, mě utvrdilo v jedné věci: peníze a děti jsou v Česku stále docela tabu a mnoho rodičů pořád jede v poučkách z dob dřívějších. Zvedlo to ze židle spoustu lidí a nejčastější argumenty se točily v několika rovinách:
- „Je to moc brzo, nic z toho nemá a v šesti letech to stejně nechápe.“
- „Není to úměrné věku, to ho rovnou učíš obchodovat na burze?“
- „Čtyři stovky pro šestiletého? Vždyť to nemá za co utratit!“
- „My dostávali měsíčně padesátikorunu a taky z nás vyrostli normální lidi.“
Pojďme si to rozebrat do detailu. Ne, náš syn opravdu neobchoduje na burze a neanalyzuje P/E poměr amerických akcií. Ale učí se ten absolutně nejdůležitější koncept pro budování budoucího bohatství: Odloženou spotřebu.
Čtyři stovky měsíčně jsou v dnešních cenách tak akorát na to, aby si mohl vybrat – koupím si hned dneska v hračkářství další plastovou blbost, nebo počkám, nechám si to „úročit“ padesátikorunou a za pár měsíců si koupím to velké Lego, které opravdu chci? Učí se dělat rozhodnutí a nést za ně odpovědnost. A že tomu teď matematicky do detailu nerozumí? To nevadí. Malé děti jsou jako houby a vnímají návyky, aniž by znaly složité vzorečky.
Celé je to o jednom základním psychologickém principu, který je platný obecně. Tzv. zóně nejbližšího vývoje.
Pokud se chceme v čemkoliv v životě reálně posunout – ať už jde o investování, sport nebo učení se cizího jazyka – musíme logicky posouvat své hranice. Ale má to jeden háček. Pokud je výzva příliš malá (dostanete symbolickou dvacku, za kterou si nic nekoupíte), mozek přepne na autopilota, bude se nudit, zmizí motivace a nic se neučí. Pokud je ale výzva příliš velká (např. chtít po šestiletém dítěti, aby obchodovalo na burze 
), systém se zahltí, dostaví se frustrace a k žadnému pokroku nedojde. Možna dokonce naopak.
Kouzlo progresu se děje v té tenké linii mezi tím. Tam, kde je to už trochu nepohodlné, kde vás to nutí se zastavit a přemýšlet, ale stále je ve vašich silách to zvládnout.
A přesně to děláme s naším synem. Kapesné 400 Kč s bonusem 50 Kč za odloženou spotřebu je pro něj výzva „tak akorát“. Je to něco, co pro něj ještě není automatické a nerozumí tomu úplně do detailu. Ale zároveň to není úplně odstřižené od jeho současných schopností. Proto jsme mu např. nenastavili procentuální úrokovou míru, která by pro něj byla naprosto neuchopitelná, ale fixní částku.
Také je to dost peněz na to, aby měl dostatečný manévrovací, a zároveň bezpečný, prostor, kde se může naučit dělat chyby dřív, než v osmnácti začne opravdu obchodovat na burze. Skutečný růst totiž nenastává v pohodlí, ale v kontrolovaném nepohodlí.
Co je v českých rodinách špatně?
Když se podíváme finanční výchovu obecně, mnoho rodičů dělá při finanční výchově tyto zásadní chyby:
- Nízká transparentnost: V 18 letech by měl člověk dávno vědět, kolik mu rodiče naspořili, kde ty peníze jsou a jak se zhodnocují. Místo toho slyší: „Něco ti někde spoříme, dozvíš se to, až přijde čas.“
- Neurčitost: O penězích se doma bavíme jen v náznacích. Dítě neví, kolik stojí chod domácnosti nebo jak a proč se financuje nákup nemovitosti.
- Nedůvěra a domnělá ochrana: Máme pocit, že když s dětmi budeme řešit peníze, pokazíme jim dětství nebo je naučíme chamtivosti. Omyl. Naučíme je pokoře a tomu, že peníze nerostou na stromech.
Děláme totiž jednu obrovskou chybu: pasujeme peníze do role „tématu až pro dospělé“ a velmi tím podceňujeme to, co dětský mozek dokáže pobrat. Tím, že děti držíme mimo realitu rodinného rozpočtu, kolem financí nevědomky stavíme neviditelnou zeď.
Z úplně obyčejného nástroje se tak v dětských očích stává něco magického – nevysvětlitelné kouzlo, díky kterému se pípne kartou a v tašce se objeví nákup, aniž by dítě chápalo, odkud se ty peníze berou a jaká pro ně platí pravidla.
Mýtus: „Když mu dáte tolik, nebude si těch peněz vážit!“
Tohle byl další argument, který se v komentářích občas objevoval. Představa, že když dítěti dáte do ruky reálnou částku, stane se z něj rozmazlený spratek, co peníze vyhazuje oknem. K tomu mám dvě zásadní poznámky:
Za prvé: Zdravý vztah k penězům se opravdu nebuduje tím, že dítě držíte zkrátka a dáváte mu almužnu. Buduje se tím, jak o financích jako rodina dlouhodobě komunikujete, jaké vzorce chování dítě vidí u vás a jaká pravidla si pro to kapesné nastavíte.
Za druhé (a to je ještě důležitější): Peněz bychom si vůbec neměli „vážit“. Spousta lidí dělá z peněz posvátnou modlu. Vtloukají dětem do hlavy, že k penězům musí mít posvátnou úctu a musí si je zasloužit poctivou, tvrdou prací. Ale peníze si naši úctu nezaslouží. Vážit si máte své manželky nebo manžela. Vážit si máte svých dětí, kamarádů, svého zdraví a svého omezeného času na téhle planetě.
Peníze jsou naprosto obyčejný nástroj. Jsou jako šroubovák nebo kladivo. A ke kladivu necítíte úctu. Kladivo prostě vezmete a něco s ním postavíte. Z pohledu Klidu ve vatě platí pro peníze jen dvě pravidla. Peníze se mají:
- Vydělávat.
- Chytře spravovat (tak, aby vám nakonec kupovaly čas a svobodu).
Když učíte dítě, že si peněz musí „vážit“, učíte ho k nim mít nezdravý respekt. My ho tím kapesným chceme naučit to jediné podstatné: že peníze jsou nástroj, který má sloužit jemu, a nikoliv on jim.
Jak to děláme my: Od úročeného kapesného po ETF
Sám jsem před třemi lety na tomto blogu psal, že dětem chceme kapesné v budoucnu úročit – tehdy mě inspiroval příběh jednoho kamaráda, kterému to takto nastavili jeho rodiče už někdy v devadesátých letech.
Teď jsme tento, před 3 lety ještě teoretický, koncept přetavili v realitu. Kromě kapesného, ze kterého se snažíme budovat zdravé návyky s hotovostí, přistupujeme k dětským financím ve třech dalších rovinách:
Hospodaření rodiny a „všetečné otázky“
Když se náš syn zeptá, kolik co stojí, nebo kolik vydělávám, dostane přesnou částku. Nevyhýbáme se odpovědím. Chceme, aby naše děti věděly, jak je financován dům, ve kterém žijeme, proč nebydlíme v nájmu, nebo proč si nekupujeme každý měsíc značkové oblečení.
Pokud v budoucnosti budeme dělat nějaké větší finanční rozhodnutí, tak chceme, aby u toho děti byly. A aby se mohly zeptat na cokoliv, co je k tomu bude zajímat.
Dětské investiční účty (Edukace)
Stavební spoření ani dětské spořicí účty, které v Česku stále vedou, u nás nenajdete – výnosy tam spolehlivě požírá inflace. Jdeme cestou akcií. Naším prvním nástrojem je Portu. Zde má dítě účet na své jméno.
Nejde nám tu primárně o maximalizaci zisku, ale o vzdělávání. Až budou starší (v tuto chvíli je na finanční trhy moc brzy), můžou se tam podívat, uvidí, jak trh kolísá, a v 15 letech získají dispoziční práva. Bojíte se, že to v patnácti utratí za blbosti? Právě proto to děláme – abychom ho do patnácti naučili, že to udělat nemá.
Pokud vás to zajímá, přečtěte si moji recenzi Portu: Portu recenze 2026: Vyplatí se i s poplatkem?
Hlavní investování pro děti (Generační bohatství)
Vedle edukativního účtu běží ten hlavní, který je na mé jméno. Sem kumulujeme prostředky, které jim chceme v budoucnu předat, pokud uvidíme, že jsou na to připraveni. Cílem těchto peněz totiž není „jednodušší start do života“, kdy by to ve dvaceti letech rozfofrovaly za auto. Cílem je, aby získaly luxus celoživotního složeného úročení a tyto peníze se staly základem jejich vlastní finanční svobody co nejdříve v dospělosti.
Závěrem: Tlačte to do nich od kolébky
Komunikace o rodinných penězích směrem k dětem musí být absolutně otevřená. A měla by začít co nejdřív a zároveň by dítě už od začátku měla rozvíjet.
Ano, můžete dávat šestiletému dítěti jen pajsku a nechat ho hned si koupit lízátko. My radši zvolili cestu, kdy ho pomocí kapesného 400 Kč a úroku 50 Kč vystavujeme reálným finančním dilematům (ale zároveň úměrně jeho věku), s nimiž se bude potkávat celý život.
A jak to máte doma vy? Jak přistupujete ke kapesnému a mluvíte s dětmi o tom, kolik vyděláváte? Napište mi do komentářů.
Líbilo? Dejte Fotrovi kofeinový high-five!
Borkovec v jednom rozhovoru rikal, ze detem daval kapesny 3% ze zustatku mesicne a museli se o to sami pripomenout….docela se mi to libilo.
Napsal sem to spatne, kapesny nevim jaky jim daval, ale urok byl 3% mesicne.
A deti se snazili a pak uz ty 3% byla docela slusna motivacni castka.