Proč jsem raději zaměstnanec a ne podnikatel?

Pokud se člověk trochu zajímá o osobní finance, tak mu nemůže ujít občasné téma debat na sociálních sítích. Mám na mysli „boj“ zaměstnanci vs. zaměstnavatelé. Tyto dva tábory si často nerozumí a vůbec nechápou jeden druhého. Několikrát jsem osobně vedl podobné debaty s několika podnikateli, které znám ze svého okolí (já jsem zaměstnanec). A to tření a nepochopení je tam opravdu znát.

Pokud je člověk zaměstnanec, tak má totiž úplné jiné priority, postoj k práci a dané firmě, než jeho zaměstnavatel. A je to podle mě přirozené. Nebudu nyní předbíhat proč.

V tomto článku si posvítím na to, proč tyto spory a nedorozumění podle mě vznikají a jaké jsou nejčastější výtky jednoho tábora k druhému. Zároveň se podívám i na to, jak se k tomu stavím já a proč mi to přijde zbytečné. A v neposlední řadě také na to, proč jsem zaměstnanec a ani se nijak aktivně nesnažím o vlastní byznys.

Toto téma jsem měl v hlavě už delší dobu. Ale poslední popud k sesmolení článku jsem dostal až na základě nedávného tweetu investorky Lenky Schánové:

Nebudu teď řešit, čí přístup je víc v pohodě podle mého názoru. Jestli Lenky nebo zaměstnankyně dané kavárny. Podstatné je nyní to, že se pod tímto tweetem strhla obrovská mela. Pár příkladů reakcí:

Mnoho lidí se mezi sebou dohadovalo o tom, jestli se měla servírka chovat jinak, nebo jestli by měla Lenka jako zákaznice kavárny respektovat přesnou otevírací dobu. Řešil se obecný přístup k práci u zaměstnanců a podnikatelů, work-life balance apod. A samozřejmě oba tábory si nemohli přijít na jméno. Jak je ostatně zřejmé z odpovědí výše.

Ale podle mě tohle není spor zaměstnanec vs. zaměstnavatel. Jde spíše o osobnostní charakteristiky. I mezi zaměstnanci je plno lidí, kteří mají ambice a dělají „něco navíc“. Nebo dokonce mnoho navíc. Ale asi je přirozené, že podnikatel toho pro danou firmu bude většinou dělat obecně více než její zaměstnanec. Proč?

Vztah k firmě

Protože jejich vztah k dané firmě je úplně jiný. Majitel firmu zakládal nebo koupil a je za ni kompletně zodpovědný. Zaměstnanec na druhé straně jen vykonává nějakou práci, za kterou má předem domluvenou odměnu a tím to pro něj hasne. Až bude chtít, nebo to bude potřeba, tak přejde někam jinam.

A tomu odpovídá i vztah zaměstnance k práci. Je podle mě naprosto pochopitelné, že plno lidí nechce dělat nic navíc. Plní jen to, co mají dané náplní práce ve smlouvě. Jsou zaměstnanci proto, aby si vydělali na živobytí. Ne proto, aby dělali kariéru, riskovali a snažili se uspět. Věřte tomu nebo ne, ne každý potřebuje k životu kariérní úspěch, bohatství a nezávislost.

S tím jsem naprosto v pohodě do té doby, než si daný člověk začne stěžovat na poměry a vinit ze své situace všechny ostatní, jenom ne sebe. V tu chvíli je opravdu na místě argument, že by měl „dělat něco navíc“, vzdělávat se, snažit se apod.

Skvělým příkladem spokojeného zaměstnance je jeden blízký člověk z naší rodiny. Dělá úplně obyčejnou práci na směny a dělá ji už snad přes 20 let. Pokud vím, tak mu i několikrát nabízeli povýšení. Ale pokaždé odmítl. Nechce tu práci navíc, nechce tu výzvu, nechce tu extra odpovědnost. Zároveň ho ale neuslyšíte si na něco moc stěžovat.

Je to dobrý zaměstnanec, svoji práci si odvede. Ale také od něj jako zaměstnavatel nemůžete čekat, že bude pro tu firmu dýchat, bude dělat něco navíc nebo že bude aktivně vymýšlet nová řešení. Nebude, smiřte se s tím. Bude se vám pak lépe spát.

Fixní odměna

Dalším logickým argumentem, proč zaměstnanci neudělají moc navíc, je většinou fixní odměna. Dobře to popsal jeden rodinný známý (velmi úspěšný podnikatel ve stavebnictví), který podle mě ty rozdíly mezi zaměstnanci a zaměstnavateli chápe:

„Když se firmě daří, tak většinu shrábnu já. Zaměstnanci dostanou jen něco navíc ve formě nějakých bonusů. Když se nedaří, já mám průser a zaměstnanci to může být skoro jedno. Svoji výplatu stejně dostane a v nejhorším případě dostane odstupné, sebere se a s čistým štítem jde jinam“.

A že těch průserů za tu dobu jeho podnikání, podle jeho vyprávění, bylo. Člověk si pak říká, jestli mu to za to stálo. Podle jeho slov ano, protože teď už je v předčasném „důchodu“, vysmátý a může se věnovat vnoučatům. Ale sám říká, že už by to absolvovat nechtěl, protože to byl občas očistec.

Fixní odměna pro zaměstnance v podobě mzdy je tedy v pořádku. Daný člověk pracuje jen na nějakém výseku daného byznysu. Za zbytek není zodpovědný. Na rozdíl od podnikatele. Ale opět, nemůžete pak automaticky čekat, že zaměstnanec bude dělat něco navíc.

Riziko a odpovědnost

Už jsem to nakousl výše. Řečí ekonomie, podnikání sice přináší potenciálně mnohem vyšší výnosy, ale také mnohem vyšší riziko a odpovědnost. A ne každý je ochoten to nést. Opět, je to v pořádku. Ale je potřeba si uvědomit, že jako zaměstnanec budu mít vždycky velmi limitovaný potenciál výdělku. Jako podnikatel mám ten potenciál vlastně neomezený, ale také podstupuji mnohem větší riziko.

Během prvních 5 let existence zkrachuje nějakých 90 % firem. To je poměrně velké riziko. A pokud má firma zaměstnance a dluhy, tak konec může být pro podnikatele ošklivý. Pro zaměstnance to moc nemusí znamenat. Má výpovědní dobu a odstupné a tím pádem několik měsíců na to, aby si našel alternativu. Při nejhorším jde pak na pracák, kde mu vyplácí poměrně slušnou dávku po slušnou dobu.

A podnikatel musí mezitím řešit likvidaci podniku, vyrovnání s finančním úřadem, financování odstupných, splácení případného dluhu a mnoho dalších věcí. Ale to už zaměstnanec nevidí a nezajímá ho to. To je další důvod, proč nemusí být ohledně budoucnosti firmy tak nadšený a zapálený a neudělá moc navíc oproti své pracovní smlouvě.

Kapitalismus je i pro zaměstnance

To všechno jsou charakteristiky kapitalismu. Vyšší riziko a úsilí = vyšší potenciální výnos. Co si ale velká část zaměstnanců podle mě neuvědomuje, je, že kapitalismus je tu i pro ně. Nejen pro ty „kapitalistické vykořisťovatele“.

Už jsem to psal částečně v článku o Cantillonovu efektu. Díky přístupu na finanční trhy, a díky moderním technologiím, má dnes možnost bohatnout téměř každý i bez toho, aby byl podnikatel. Ne každý bude miliardář nebo multimilionář. Ale dovolím si tvrdit, že každý může být klidně milionář a hlavně žít bez finančního stresu a dobře se zajistit.

Ale samozřejmě, bez trochy toho rizika a úsilí to ani tak nejde. Musíte být ochotni udělat něco navíc, vzdělávat se, vyjednávat o mzdě, měnit zaměstnání i za cenu ztráty odstupného, klidně i měnit obory. Trochu opustit to pohodlné teplíčko. Ale když tuto mentalitu člověk přijme, tak je v současném systému odsouzen k úspěchu. I jako zaměstnanec. Bude to trochu trvat, bude to trochu bolet, ale jde to.

Občas ten telefon víkendu zvednete, doděláte prezentaci nebo budete dělat neplacený přesčas. Aby měl člověk úspěch, tak musí uvažovat na dlouhém horizontu. Dlouhodobě se totiž tato neplacená snaha kumuluje a časem se promění v úspěch. Takto to funguje v podnikání. Což podnikatelé většinou vědí. Nebo časem poznají, protože to jinak nejde.

Ale co už mnoho lidí neví, je, že to takhle funguje i v zaměstnání. Pokud se chcete někam posouvat a vydělávat více, tak musíte akceptovat to, že budete muset udělat něco extra, co se ale ne vždy okamžitě promění v peníze navíc. Větu ve stylu: „To nemám v popisu práce, to dělat nebudu“, jsem jako korporátní zaměstnanec slyšel mnohokrát.

Inflace životního stylu

Přijde mi, jako kdyby si lidé nebyli ochotni připustit, že i jako zaměstnanci se mohou mít dobře, dost vydělávat a zajistit se. Před nějakým časem jsem četl knihu Millionaire next door, což je vlastně shrnutí velké studie amerických milionářů. A kromě plno různých zajímavých údajů mi utkvěl v hlavě jeden závěr.

Jedná se o něco ve stylu, že většina amerických milionářů jsou podnikatelé. Ale není to proto, protože by v průměru nějak výrazně více vydělávali. Hlavním důvodem je, že na zaměstnance je větší tlak na držení nějakého sociálního statusu s tím, jak jim roste příjem a prestiž povolání. Zjednodušeně řečeno, snáz podléhají inflaci životního stylu.

Typický milionář totiž není to, co vidíme na sociálních sítích a v médiích. Jedná se spíše o majitele malých až středních firem, o kterých se nikde nepíše. Tito lidé fungují více „off-grid“ a jsou schopni více šetřit a investovat.

Pokud jste průměrný nebo dokonce nadprůměrný zaměstnanec z hlediska příjmu, tak vám prakticky nic nebrání tvořit bohatství. Jediný rozdíl oproti podnikatelům je, že ten potenciál je o něco nižší. Nicméně je stále tak vysoký, že se člověk může úplně v klidu stát finančně nezávislým.

Fotr jako zaměstnanec

Já osobně jdu po cestě zaměstnance. Ne, že bych snad nikdy nepřemýšlel nad tím, že bych zkusil dělat něco na sebe. Občas nad tím přemýšlím. Jeden čas jsme dokonce s jedním kamarádem dělali brainstormingy, co bychom mohli rozjet sami na sebe. Nepřekvapivě, na nic jsme nepřišli.

Ještě předtím byla doba (v mých pozdních teenagerských letech), kdy jsem vlastně podnikal, aniž bych to bral nějak vážně. Ale nikdy to nakonec nedopadlo, nikdy se mi nepodařilo založit vlastní a seriózní podnikání.

V současné době jsem už smířen s tím, že se snažím maximalizovat své příjmy jako zaměstnanec. Konkrétně v marketingu v jednom korporátu v Praze. Jsem si vědom výhod podnikání, ale jelikož jsem poměrně averzní vůči riziku (a také líný a pohodlný), tak ve mně převládají negativní pocity vůči tomu, co všechno vlastní byznys obnáší. A navíc, nyní s malými dětmi by to pro mě bylo už příliš velké riziko.

Závěrem

Pokud byste si z tohoto článku měli něco odnést, tak je to asi to, že kapitalismus je tu i pro zaměstnance. Ale je potřeba to tak vnímat a také se tomu přizpůsobit. Stejně jako podnikatelé, i zaměstnanci musí dělat „něco navíc“ a pracovat nad rámec své pracovní smlouvy, aby mohli benefity kapitalismu postupně sbírat. Trvá to, bolí to, ale tak to prostě je.

Většinou máme pocit, že bohatství se týká pouze podnikatelů a my zaměstnanci jen sbíráme drobky. No, do určité míry to pravda je. Jako zaměstnanec těžko vytvoříte bohatství ve stovkách milionů Kč. Ale jsem přesvědčen, že i průměrný zaměstnanec je schopen v dnešním systému vytvořit takovou úroveň bohatství, která mu zajistí alespoň nějakou míru finanční nezávislosti, ale hlavně také pohody a života bez finančního stresu.

Líbil se vám tento článek? Podpořte Fotra v další tvorbě!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *